Vysvětlení meditace od Künzig Šamar Rinpočheho

Nejhlubší meditace začíná velmi jednoduše: meditace „nehybného odpočinku“ (tzv. „šine“ v tibetštině a „šamatha“ v sanskrtu) je velmi účinná technika. Je to „osvěžující“ a v praxi nekomplikované. Existuje mnoho různých metod. Základem všech je stejný cíl: dát mysli schopnost uklidnit se a zůstat po dlouhou dobu v jednobodové koncentraci. Začneme tím, že se naučíme sedět v tichu deset, dvacet nebo třicet minut, postupně prodlužujeme dobu meditace. Schopnost odpočívat v plně vstřebaném stavu je považována za velmi pokročilou úroveň. Již na prvních sezeních se můžete naučit nehybně sedět a uvědomovat si svou mysl, sledovat proud myšlenek, které se objevují a plynou, podobně jako mraky plynoucí na čisté obloze. Zpočátku se mysl meditujícího chová jako divoký kůň. Neustálým cvičením „klidného odpočinku“ se postupně ochočí. Konečně se stává průhledným a bez jakékoli úzkosti. Duševní aktivita je nejprve jako vodopád, pak mírně plynoucí široká řeka a nakonec se stává jako klidné čisté horské jezero.

Abychom položili základy pro rozvoj schopnosti koncentrace, která je srdcem meditace „Šine“ (šamatha), měli bychom začít zkoumáním povahy rozptýlení; z čeho se skládají a jak se tvoří. Existují dvě hlavní kategorie rozptýlení: vnitřní a vnější. Vnější rozptýlení jsou poruchy ve fyzickém prostředí (například zvuky, které narušují koncentraci). Někdy mohou existovat takové, které vůbec nevidíme. Snadno se můžeme ponořit do všech možných myšlenek, aniž bychom si je vůbec uvědomovali. Zpočátku je těžké zastavit toulání vlastního vědomí, ale postupně jsou překonány vnější rušivé vlivy. Někdy pokročilí praktikující používají další techniky ke zlepšení své meditační disciplíny: například si dají na hlavu sklenici plnou vody. Vnitřní rozptýlení má mnoho podob – některé se zdají pozitivní, jiné negativní. Mezi negativa patří všechny druhy zatemňujících emočních stavů. Jsou to například vztek, žárlivost a strach. Může se nám zdát, že intenzivní emoce se v důsledku meditační praxe stávají ještě silnějšími, drtivějšími. Je to proto, že naše mysl má v každodenním životě tendenci se neklidně a náhodně pohybovat od jednoho objektu k druhému. Je neustále upovídaný a zaneprázdněný duchovními aktivitami. Z tohoto důvodu své emoční stavy nejčastěji nevnímají jasně a správně. V prázdném prostoru mysli v klidu je jasně viditelná obsedantní síla emocí a zvyků. Vnitřní rozptýlení spojené s pozitivními pocity jsou jemnější a klamnější. Objevují se jako nádherné, příjemné stavy mysli, které vycházejí z realizace meditace „Šine“. To je doprovázeno naší nesmírnou pohodou a silným pocitem spokojenosti. Připoutanost k nim se stává překážkou, která brání rozvoji dalších úrovní vědomí.Když jsme osvobozeni od vnitřních a vnějších rozptýlení, spontánně zažíváme pocit radosti, jasnosti a intuitivního pocitu prázdnoty. Pokud však v tomto okamžiku kvůli našim myšlenkovým návykům přestaneme meditovat a začneme se dívat na šálek před sebou na stole, přestaneme vidět tyto prvotní kvality mysli. I kdybychom si dokázali udržet stav bdělého vědomí a přitom se soustředit na předmět, bylo by to jako držet divokého koně na konci lasa. Jak však budeme v meditaci více a více pokročilí, mysl se bude stále více skládat a my se konečně zaměříme na sebe. Objeví se pocit velké radosti, jasnosti a obrovského, pronikavého pocitu prázdnoty. Poslední zkušenost je charakterizována absencí obvyklých navyklých tendencí, které nás nutí vnímat jevy jako skutečné, mající svou vlastní objektivní a nezávislou povahu.

Na této úrovni je nezbytný učitel, průvodce. Je těžké rozpoznat a interpretovat, co se pak děje, na vlastní pěst, protože jste touto zkušeností zcela „pohlceni“. Nevíme, zda je skutečný, nebo zda byl záměrně vykonstruován jemnými duchovními tendencemi zrozenými z očekávání. Aniž bychom byli citliví na nuance způsobu, jakým mysl funguje, mohli bychom si myslet, že zkušenost je spolehlivá. Avšak jen ten, kdo zná všechny úrovně praxe, může správně posoudit, co se vlastně děje. Při výběru učitele nezapomeňte, že musí být profesionál. Měl by být trpělivý a zralý. Musí být přímá a zručná, ne drsná nebo odrazující pro studenta, který cvičí s horlivostí. Důležitost mít takového učitele nelze nikdy přeceňovat.

Pokud se v nás objeví radost, jasnost a svoboda od uchopování pojmů, pak, jak jsem řekl, jsme dokončili meditaci „klidného odpočinku“. To zase přirozeně zvyšuje naši schopnost zůstat v tomto zážitku jednobodový. Když v nás například vyvstane pocit radosti a zároveň se na něj dokážeme soustředit jednobodovým způsobem, pak se v určitém okamžiku tento zážitek stane stabilním a trvalým. Dualistická povaha lidských myšlenek nám ztěžuje uvědomění si čistého, svobodného pocitu radosti. Mysl má tendenci vytvářet pocity, aby čelila nepříjemným a znepokojivým myšlenkám. Proto je možné, že radostné zážitky jsou jen duchovní projekcí vycházející z očekávání, namísto skutečných, přirozeně generovaných vjemů. Totéž platí pro zkušenost s transparentností – i ta může být snadno zkreslena.Než se k tomu ještě přiblížíme, měli bychom nejprve definovat samotnou transparentnost. Jasnost mysli není nic jiného než vědomí sebe sama. Někdy se mu říká jasné světlo, které je spojováno s živostí a září vědomí; má schopnost osvětlit, ale pouze v tom smyslu, že neznámé se stává známým. „Čisté světlo“ neznamená záření v doslovném smyslu, jako je pouliční lampa. Je to jen termín, způsob vyjádření té zkušenosti. V každodenním životě si nejsme vědomi podstaty mysli. Povaha jasného světla, která je jeho podstatou, je obvykle zaplavena mořem myšlenek. Vzniká jako výsledek stimulace fyzických a duchovních aspektů různých typů smyslového uvědomování – díky vzniku sekundárních „podpůrných podmínek“. Jsou to vzájemné působení vnějších jevů a vašich smyslů a proces, který spojuje smyslové dojmy s duchovním smyslovým vnímáním. Tento běžný stav mysli ztracený v myšlenkách je druhem otupělosti, ospalosti a je založen na nevědomosti podobné mlze bez sebeuvědomění. Je to automatická, nepřetržitá posloupnost akcí a reakcí, která není podporována sebevědomým aspektem vědomí. Stručně řečeno, tato reflexní schopnost mysli je základem skutečné inteligence. Všechny povrchní duchovní činnosti nesouvisející s pronikavým, konečným, všímavým uvědoměním mysli jsou jen nevědomé duchovní činnosti – druh hluku, který odděluje naši mysl od její skutečné podstaty. Jakmile se proud myšlenek uklidní, je zde mimořádná jasnost. Jak jsem již zmínil dříve, připoutaností k tomuto pocitu může vzniknout umělý duchovní stav, který nám brání mít správný zážitek jasnosti. Naše mysl je opět obyčejná a samsárická. Co platí o radosti a jasnosti, platí také o prázdnotě. Obvykle díky nevědomosti neprožíváme povahu naší mysli jako prázdnotu. Budeme-li mysl považovat za trvalou a skutečnou, nevyhneme se napětí a neurózám – budeme jim falešně věřit, že jsou skutečné. Jakmile se koncepční myšlenky uklidní, objeví se základ pro skutečné rozpoznání prázdnoty. Stejně jako u radosti a jasnosti je i zde nutné vzdát se touhy tento stav znovu vytvořit, prodloužit a zastavit. Pak naše vnímání zůstane jasné a můžeme mu věřit.

Praxe meditace „odpočinek v klidu“ vede k vyrovnanosti a míru. V klidném stavu si mysl uvědomuje svou vlastní pravou povahu jako radostnou, jasnou a bez lpění na mylné představě, že existuje jako něco skutečného a podstatného. Neustálým cvičením se tyto vlastnosti stávají stále více neomezenými a nakonec se dostáváme do zářivého a průhledného stavu – podobně jako housenka, která se vylíhne z kukly a promění se v motýla. Vědomí člověka na této úrovni je plně osvobozeno od všech světských a sobeckých zájmů. Zabývá se pouze dalším rozvojem duchovního soustředění, i když přirozeně stále potřebují jíst, aby udrželi tělo při životě.

Jakkoli mohou být tyto meditativní stavy úžasné, nepřekračují samsárskou existenci a nepřinášejí konečné osvobození. Nelze je srovnávat s osvícením Buddhy. Klíčem k dosažení hlubokého uvědomění, které charakterizuje stav osvícení a k osvobození od samsarických stavů vědomí, je spojit meditaci „odpočinku v klidu“ (šine) s meditací „hlubokého vhledu“ (lagtong).

Künzig Šamar Rinpočhe